Bennet mi věnuje unavený úsměv a zkouší na mě mávnout, aby mě přivolal k sobě; celou noc byl venku a pronásledoval případné další hrozby. Jen zavrtím hlavou a on se zatváří ustaraně, zatímco se otáčím k osamělému vysokému stolu v zadním rohu. Ti chlapi by odtud měli brzy vypadnout a pak se posadím. Dívá se na mě zmateně, ale já prostě jdu dál. Posadím se, ale ze zvyku k místnosti nedokážu sedět zá