„Můžu jít dál, Jehňátko?“

„Samozřejmě.“ Můj hlas zní slabě, ale nezní smutně ani sklesle, jen unaveně.

„Moc mě to mrzí, zlato. Neměl jsem tušení, že jsi to ty, jinak bych něco řekl dřív. Vím, že můj otec říkal, že nám to zatajil, aby to nezhoršilo tvůj obraz o mně, ale mám pocit, že tohle jsme měli vědět. A pak všechno to ostatní, čím jsem tě nechal projít, jak mi to vůbec někdy odpustíš?“ Vypadá