Navíc sám řekl, že jsem ubohá.

„Dobrá, jestli mě opravdu lituje, pak ať to tak je.“

Alespoň to byla nějaká odezva.

Jenže já ji nepřijala.

Procházeli jsme se déle než deset minut, jako by bylo všechno v naprostém pořádku. Konečně už jsem za ním nemusela chodit a jen zírat na jeho záda.

Sevřela jsem rty a přiměla se k tomu, abych neochotně řekla: „My dva nebudeme mít žádnou budoucnost.“

Když to usly