Zachary položil štětec. Zvykem zvedl ruku a pohladil mě po hlavě. Svým obvyklým hlubokým hlasem se zeptal: „Nejsi unavená z dřívějška?“

Byla jsem unavená, ale chtěla jsem s ním zůstat déle.

Chtěla jsem ho následovat, ať už by šel kamkoliv.

„Chci zůstat po tvém boku,“ řekla jsem upřímně.

Když to slyšel, usmál se. Koutek rtů se mu lehce zvedl, jako by se ušklíbl. Kdykoli se usmál, vypadal vždycky ta