ARON

Je příliš pozdě…

Cítím to v kostech ještě dřív, než se ta myšlenka vůbec zformuje. Narazí to do mě jako zasranej náklaďák a je to tak absolutní, že jsem si jistý, že kdybych nebyl uvnitř těchhle zdí, už bych se prodíral územími smeček na jihu.

Jednu vteřinu dýchám. A v tu další—je pryč. Nic. Necítím nic než její absenci. Jako by se prostě vypařila do prázdna. Jsem zmrazený.

Ruce se mi sevřou