RHEA

Vyrazíme za bílého dne hned druhý den, zhruba odpoledne. Kovas řídí, zatímco já sedím na místě spolujezdce. Les se táhne široko daleko po obou stranách a stromy se za oknem slévají do jedné šmouhy. Venku lehce mrholí a já jsem vděčná, že jsme jeli autem a neběželi ve svých zvířecích podobách.

"Možná to chvíli potrvá," řeknu mu, když opouštíme území smečky.

"Já vím," dívá se dál upřeně před se