RHEA

„Kde to jsem?“ ptám se, zatímco ji následuji tím zvláštním místem. Není to skutečné. Nic tady nepůsobí skutečně. Je to směsice všeho.

„Jsi v meziprostoru, dítě. Mezi životem a smrtí. Jen tudy procházíš,“ odpovídá a kráčí mezi stromy na mýtinu, která je o kousek dál.

„Kdo jste?“

Otočí se, aby se na mě podívala, a já vidím, že není člověk, ne tak docela. Její oči jsou temné, černé, a její vlasy