RHEA

„Co tady děláš?“

Stojí na konci chodby v těch červených šatech, zlověstně na mě zírá a z každého póru z ní sálá zuřivost. Dokonce i v tlumeném světle chodby vidím, jak se jí ruce podél těla svírají v pěsti.

„Já?“ zeptám se, udělám krok vzad a mám pocit, jako by mi někdo vyrazil dech. „Tohle je můj domov. Jen vzpomínám.“

„Tvůj domov?“ zalyká se smíchy. „Jsi už měsíce mrtvá. Ve chvíli, kdy jsi