Když Sophia konečně nabyla vědomí, všude bylo hrobové ticho a ve vzduchu visel zatuchlý zápach prachu.

S námahou otevřela oči a uvědomila si, že leží rozvalená ve stísněné komoře bez oken.

Pak se vedle ní ozval pronikavý, kousavý ženský hlas. "No, Sophie, tebe je vážně nemožné zabít. I po tom všem jsi pořád naživu."

Jen slyšet ten jízlivý, uštěpačný hlas způsobilo, že Sophii svrběly ruce. Nechtěla