Pohled Meadow

Ve tři hodiny odpoledne konečně dorazím na území Odpadlíků a zastavuji před bránou.

Popadnu papír ze sedadla spolujezdce, zatímco se k mému SUV blíží Válečník. Otevřu okénko a podám mu ho, o chvíli později mi pokyne, abych projela bránou.

Klikatá cesta mě vede hlouběji do území a čas od času zahlédnu muže a ženy v uniformě Odpadlíků. Všichni mají plné ruce práce, buď trénují, studují, nebo obcházejí svou hlídku, a čím blíž jsem Domu smečky, tím víc jsem vzrušená.

„Do prdele, to vypadá spíš jako Palác,“ zamumlám k Rebel a obě sledujeme, jak se budova objevuje v celé své kráse.

„Jak se jmenuješ?“ slyším se někoho zeptat za svými zády a pomalu se otáčím, abych stanula tváří v tvář chlápkovi vysokému metr devadesát. Nechám oči bloudit k jeho tváři a ve chvíli, kdy se naše pohledy střetnou, vím, že jsem právě potkala svého druhého Medvědího Měňavce.

„Meadow Hunterová,“ říkám a snažím se přijít na to, jak vím, o jaký druh Měňavce se jedná, a opět s Rebel na nic nepřijdeme.

„Starší Chelsea na tebe čeká. Zaparkuji tvoje SUV a donesu ti tašky do pokoje,“ říká s očima upřenýma na schody vedoucí k předním dveřím.

Podám mu klíčky, zatímco jdu k úpatí schodů, a nespouštím oči z ženy, která na mě čeká. „Vítej, Meadow. Doufám, že jsi měla bezpečnou cestu,“ říká, natahuje ruku a já ji bez váhání stisknu.

Podívám se jí do očí a zašeptám: „Rys.“ Což ji zjevně zaskočí a podívá se na chlápka za mnou. „On je Medvěd,“ odpovídám na její nevyřčenou otázku a slyším, jak se chlápek za mnou uchechtne.

„Až se Starší Morton vrátí ze své cesty, můžeš mu to vysvětlit. Ještě nikdy jsme tu neměli studenta, který by dokázal rozeznat měňavce bez náročného výcviku, a pochybuji, že ho někdo ve tvé Smečce podstoupil,“ říká Starší Chelsea, zatímco mě vede dovnitř.

„Jak tomuhle říkáme?“ ptám se a rozhlížím se kolem sebe. „Palác, nebo Dům smečky.“

Zjišťuji, že se to jmenuje Rezidence Starších, i když nápad na tu budovu ukradli z Paláce, který postavili Lidé.

Starší Chelsea mi podává plánek a já vím, že ho budu muset prostudovat, už jen proto, abych se neztratila. Ukazuje na místnosti, které vidíme z haly – po mé pravici je hlavní obývací pokoj a je dost velký, aby se do něj vešla většina členů Smečky Odpadlíků.

Po mé levici je hlavní jídelna a i ta je dostatečně prostorná. Dvě chodby po obou stranách schodiště vedou do kanceláří, které patří Starším, a kdybych se vydala kteroukoli z nich, nakonec bych skončila v kuchyni.

„Večeře se bude podávat za dvě hodiny, ukážu ti tvůj pokoj. Dej si sprchu, převlékni se, vybal si. Dělej, co budeš chtít, a za dvě hodiny se se mnou sejdi dole,“ říká Starší Chelsea, než mě doprovodí do mého pokoje.

Poté, co mi ukáže, který pokoj je můj, mě Starší Chelsea nechá, abych se na další dvě hodiny zabavila sama.

Otevřu dveře a ve dveřích se zarazím – řekla, že je to pokoj, ale vypadá to jako zkurvené hotelové apartmá. Na levé straně od dveří je stůl se židlí a vedle něj knihovna, na pravé straně je posezení se dvěma křesly, pohovkou a konferenčním stolkem.

Přímo přede mnou jsou další dveře, a po chvíli zavřu dveře na chodbu, abych přešla k těm naproti v místnosti. Za nimi je ložnice a vidím ještě dvoje další dveře, kdybych měla hádat, řekla bych, že koupelna a šatna.

To je mnohem lepší, než jsem doufala, mám pokoj sama pro sebe a koupelnu sama pro sebe.

Vrátím se do předního pokoje a vezmu si tašky, které leží vedle pohovky. Vybalit všechno mi zabere jen třicet minut, a tak mi zbývá dost času dát si sprchu a převléknout se do čistého oblečení.

Mytím vlasů se neobtěžuji, to jsem udělala ráno po mém střetu s Tuláky. Převléknu se do světle modrých úzkých džínů a trička s nápisem „na svou obranu uvádím, že jsem zůstala bez dozoru“, což je dárek od Tysona.

S mými zrzavými vlasy to dneska moc nejde, a tak si je rychle spletu do copu na zádech.

Starší Chelsea už na mě čeká pod schody, a když si přečte nápis na mém tričku, zableskne se jí v očích. „Budu si to pamatovat, Meadow,“ prohlásí, zatímco mě vede do jídelny. „Starší Morton se po večeři vrátí a rád by s tebou promluvil.“

Nenechávám se tím vyvést z míry, věděla jsem, že se budu muset setkat se Staršími, abych zodpověděla otázky a dala jim vědět, co chci studovat.

Následuji Starší Chelsea do fronty u bufetu a chlápek, který jde naším směrem, se náhle zastaví. „Co to kurva,“ zamumlá s očima přilepenýma na můj hrudník.

„Oči mám tady nahoře, pane,“ zavrčím a on pomalu zvedne hlavu, aby se mi podíval do očí. „Takže i Levhart dokáže být hrubý,“ prohlásím, než ho obejdu a zařadím se do fronty na jídlo.

Mé oči a myšlenky se upírají na jídlo přede mnou, což znamená, že mi unikne fakt, že celá jídelna ztichla, nebo že na mě všichni zírají. Vezmu si talíř na jídlo, ale pak pohlédnu z talíře na to množství nejrůznějších pokrmů přede mnou.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ ptá se paní na druhé straně bufetu a já přesouvám pohled ze svého talíře na ni a pak na ty rozmanité druhy jídel, které se přede mnou tyčí. „Není dost velký, drahoušku?“ zeptá se škádlivě.

„Rozhodně není dost velký, jak si má holka vybrat, když má před sebou tolik svých oblíbených jídel?“ zeptám se s předstíraným zakňouráním.

Obě se znovu podíváme na talíř a obě současně zavrtíme hlavou. „Chceš židli?“ ozve se za mnou mužský hlas a já vzhlédnu k paní přede mnou s obrovským úsměvem na rtech, z čehož ona vyprskne smíchy.

„Jestli to nebude moc velký problém,“ odpovím, než se otočím, a v okamžiku, kdy si přečte nápis na mém tričku, může se potrhat smíchy.