Lehký osten žárlivosti a zhnusení mě popohnal vpřed, a vydechla jsem úlevou, když jsem ho našla sedět za stolem u počítače, stejně rozzlobeného a frustrovaného jako vždy.

Nevzhlédl, dokud jsem za sebou nezavřela dveře, a já sledovala, jak mu na čelisti tepou svaly, když si mě měřil pohledem.

„Dobré ráno,“ řekla jsem tiše a rozešla se k jedné z prázdných židlí na druhé straně stolu. „Na čem pracuje