Killian ještě okamžik propaloval Damiena pohledem, než se otočil ke mně a jemně se usmál. „Ano, má družko.“

V žaludku mi bublala nervozita a byla jsem ráda, že jsem v sobě udržela alespoň to málo ze snídaně. Pozvracet se před zraky smečky bylo to poslední, co jsem potřebovala. Killiana to zjevně popuzovalo, ale já byla ráda, že jsme využili vozidla.

Během několika dalších hodin cesty vládlo napě