Držela se s takovým sebevědomím a elegancí, že jsem věděl, že k ní nepatří spaní v lese.

Její plné růžové rty se několikrát pootevřely, jako by chtěla promluvit, ale pokaždé jsem přimhouřil oči, vrátil se ke svému jídlu a ona je zase stiskla k sobě s jemným úsměvem.

Byla to odhodlaná osůbka. To jsem jí musel nechat. Ale já taky.

Nemohl jsem se jí nechat rozptylovat, a vzhledem k tomu, že jsem v