"Damiene," zašeptala jsem a nutila se udržet pohled na jeho tváři, nesklouznout zrakem k jeho hrudi, která se leskla potem. "Chtěla jsem ti poděkovat za tu včerejší deku."

Nevzala jsem ji s sebou, a dokud si o ni neřekne, nevrátím mu ji. Líbilo se mi mít něco, co vonělo po něm a co dokazovalo, že mu na mně záleží, bez ohledu na to, jak moc se poutu k osudové družce bránil.

"Není zač," odpověděl.