VENUS

Když jsem vstoupila dovnitř, byla už tma. V domě vládlo hrobové ticho – takové to ticho, ze kterého vám naskakuje husí kůže. Světla byla zhasnutá a na zlomek vteřiny jsem si pomyslela, že možná není doma.

Zbožné přání.

Cvakla jsem vypínačem.

A tam byl.

Seděl na gauči s rovnými zády, v očích prázdnotu. Zíral do neznáma. Jako zatracený duch.

Děsivé.

„Aarone?“

Hlava se mu lehce otočila. Pomalu.