VENUS

Rosemaryiny ruce se v mých třásly. Na okamžik svět patřil jen jí a mně – Carolinin jed mi stále zněl v uších, tíha toho tajemství mě horkotěžko tlačila na hrudi.

Rty se jí pootevřely a její šepot se vydral ven jako čepel tažená po kameni.

"Ani slovo, Venus. Ne teď. Ne tady."

Její stisk zesílil, překvapivě pevně. "Není na to čas, ani místo. V zasedací místnosti poteče krve i tak dost,