VENUS

Svět se vracel pomalu, tentokrát měkčeji. Žádné bodavé světlo. Žádné ostré alarmy. Jen tiché hučení přístrojů a slabý rytmus kroků rozléhajících se chodbou kdesi za mými dveřmi.

Zamrkala jsem, řasy se mi třepotaly proti tíze spánku. Strop se mi zaostřil—sterilně bílý, v rohu trochu popraskaný, jako by z něj samotný čas kousek uštípl. Hruď se mi chvějivě zvedla, vzduch mě v plicích řezal.