Z POHLEDU AUTORA.

Park se rozplynul jako akvarel rozpíjející se do tmy. Nejdříve utichl dětský smích, pak šumění větru a nakonec zmizelo samotné světlo… dokud se Alina neocitla na okraji štěrkové cesty zahalené stromy. Vzduch byl chladný a zlověstně nehybný.

Okamžitě ten vůz poznala. Byl to tmavý sedan, ten samý, k němuž předtím viděla Elenu odvádět své mladší já. Zadní dveře se otevřely a Elenina