RONAN

Poslední kámen dopadl s konečným, dunivým žuchnutím.

Byla pryč.

Její krásné jantarové oči, které se dívaly do mých, byly pryč.

Jeden nádech. Jen tolik stačilo, aby se svět zhroutil.

Zíral jsem na zavalený tunel, přimrazený na místě. Můj vlk na tom nebyl jinak než já. Sluneční světlo mi zahřívalo kůži, ale uvnitř mě byl led. Byl jsem v šoku a náhle jsem cítil, jak ve mně narůstá podivný pocit