Z kamenných štěrbin v žaláři Federálního úřadu se linul zatuchlý pach a ovíjel se Eloise kolem kotníků jako studený, slizký had.

Její vězeňský oděv páchl pronikavým, kyselým smradem.

Hrubá látka jí dřela kůži, až byla bolestivě sedřená do krve.

I v tak žalostných podmínkách v Eloisiných očích stále hořela nezdolná jiskra naděje.

Eloise si pomyslela: ‚Henry mě určitě zachrání. Koneckonců se navzáje