Kendra vypadala zesláble. Přinutila se k úsměvu na starou paní, ale z koutků očí jí stále klouzaly slzy.

Řekla: „Babičko, proč mě zachraňujete? Měla jsi mě prostě nechat jít. Stýská se mi po matce.“

Její slova byla jako nože, které se bodaly do srdce staré dámy.

Stará paní se rozplakala ještě víc. „Když zemřeš, co se mnou bude? A co tvůj otec? Jak bychom vůbec dokázali snést pohřeb vlastního dítět