"Ano," překříží si paže na hrudi a žádá mě, abych odešel. V záchvatu vzteku popadnu nejbližší židli a mrštím s ní o zeď kousek od Ericksona. Ana lapne po dechu.

"Leondre!" vyhrkne a rozejde se ke mně, ale já se otočím a odcházím. Dokážu si živě představit ten samolibý úšklebek na Ericksonově tváři; pravděpodobně přesně na tohle čekal.

‚Nezašel bys na skleničku?‘ zeptám se Jacka, on je jediný denní