Po nákupech s Corou a prospaném odpoledni s vlčaty v dětském pokoji zamířím do Henryho komnat. Stráže mi řekly, že se zrovna vrátil z uprchlického tábora, ale když mi otevře dveře, usmívá se od ucha k uchu. Obejmu ho, políbím ho na tvář a on mě pozve dál. „Neměla bys náhodou chuť na odpolední svačinku, viď?“ zeptá se znalecky. „Protože já osobně umírám hlady.“

Jsem si docela jistá, že je to lest,