Ella

Překvapeně mrkám, když slyším, jak z Rogerových úst unikne smích.

Upřímně, čekala jsem cokoliv jiného. Křik? Ano. Prosby? Jistě. Přísné rozkazy? Rozhodně.

Opravdu cokoliv, kromě hlubokého zasmání, které splyne z Rogerových rtů, když se mírně zakloní a strčí si ruce do kapes.

„Myslím to vážně,“ říká Cora, překříží si paže na hrudi a zpraží ho pohledem. „Jdu s tebou. Potřebuješ mě.“

„Coro,“ ří