S Rafem stojíme za pultem, zíráme na vchodové dveře kliniky a čekáme, až dorazí kněžka. Úzkostlivě přešlapuji z nohy na nohu a Rafe v mém náručí nespokojeně bručí a úzkostlivě pláče, pravděpodobně vnímá mé emoce.

„To je v pořádku, děťátko,“ zamumlám, na vteřinu odtrhnu zrak od dveří a pohlédnu na něj. Lehce se usměji na jeho nešťastný malý obličejík, neschopná ubránit se drobnému přívalu lásky, kt