Ella

Můj vnitřní křik pokračuje, rozléhá se ve mně, zatímco se chytám jakéhokoli pouta, které mám ke své matce Bohyni, a tahám za něj, jak nejsilněji dovedu –

A pořád křičím, tam ve své mysli – a upřímně možná mi křik dere i z hrdla, jsem už příliš mimo sebe, abych to poznala – když najednou…

…Je tady.

Přítomnost mé matky se nejprve zhmotní v mé mysli, když ke mně s obavami natahuje ruce.

„Ello!