„Ahoj, krasavče,“ říkám znovu, tentokrát už ve skutečném světě. Na rtech mi pohrává lehký úsměv, když se Sinclairova víčka zachvějí a otevřou. Ležíme natisknutí těsně k sobě na malé nemocniční posteli, takže vidím každé cuknutí jeho řas, když na mě začíná ostřit zrak.

Zprvu nic neříká, jen se na mě dívá a několikrát se zhluboka nadechne. A pak docela pomalu zvedne ruku k mému obličeji a kloubem uk