Ella

Cítím, jak se ubohé lidské ženě třesou ramena, a zhluboka se nadechnu, vzpomínajíc na svou povinnost i vůči ní. „Pojďte,“ říkám a snažím se, aby můj hlas zněl zlehka, když ji a její dcery odvádím pryč. „Je mi to tak líto – pojďme někam, kde je větší klid.“

A jakmile odcházíme, věřím, že to Sinclair vyřeší tak, jak sám uzná za vhodné. Ale sakra doufám, že Atalaxijci ví, co je pro ně dobré, pro