Selene

„Proč se tváříš zrovna takhle?“ ptám se Bastiena a podezřívavě si prohlížím jeho napjatý výraz, když řídí naše auto po klikatých horských silnicích.

Můj otec podřimuje na zadním sedadle a za námi jede další vozidlo, které převáží rakve Helene a Frederica. Návrat domů za takových okolností je chmurný i utěšující zároveň, a vím, že Bastien prožívá stejný rozpor jako já ohledně pocitu takového