Silnice byla mokrá. V Southdale pršelo celý den.

Rodinný majordomus Glen Clark pohrdavě vyhodil Wynteřin batoh ze vrat.

„Slečno Quinnellová, pan Yates nepřijde. Nechal mě, abych za něj něco vyřídil. Vaši biologičtí rodiče žijí na venkově a jmenují se Quinnellovi. Rodina Yatesových se mylně domnívala, že jste jejich dcera. Teď, když se našla Yvette, doufáme, že dostanete rozum a přestanete Yatesovy kontaktovat,“ řekl Glen.

Glen vytáhl kartu a pokračoval: „Tady je deset tisíc dolarů. Pan Yates mě požádal, abych vám je dal jako kompenzaci.“

„Nepotřebuji je.“ Wynter se na ni ani nepodívala. Zvedla svou černou tašku.

Glen se na dívku před sebou podrážděně podíval. Wynter ty peníze ani nechtěla. Snažila se snad předstírat, že je za vodou?

Tsk. Wynter vůbec nedocházelo, jestli ji rodina Yatesových bude ještě chtít. Yatesovi už našli svou biologickou dceru. Ona byla jen chudá vesnická holka. Na společenském žebříčku už výš vystoupat nemohla.

„Tedy dobrá, slečno Quinnellová. Mějte se k odchodu!“ Glen s prásknutím zavřel vrata.

Wynter ho ignorovala. Od Yatesových odešla jen s černou taškou. Její držení těla bylo vzpřímené a půvabné.

Odejde přesně tak, jak sem poprvé přišla. Tedy až na ty kapky deště, kvůli kterým vypadala poněkud rozcuchaně.

Lidé nahoře ji viděli odcházet a smáli se. Ani se neobtěžovali své chování skrývat, takže je musela slyšet.

„Konečně vypadla.“

„Bál jsem se, že se na nás přisaje a na ten svůj venkov se už nevrátí.“

Wynter tomu nevěnovala pozornost. V koutku úst jí pohrával slabý úsměv.

Měla by snad říct, že rodina Yatesových si neumí vážit dobrých věcí?

Skutečně neuměla.

Wynter nonšalantně cucala ovocný bonbon. Díky svým krásným očím, dlouhým vlasům a bledé tváři vůbec nevypadala neupraveně. Místo toho jí to dodávalo na tajemném půvabu…

…

Ve stejnou dobu se na nádvoří v Kingbourne konalo nadnárodní setkání rodiny Quinnellových.

V čele seděl Fabian Quinnell, v ruce svíral hůl s dračí hlavou. Z jeho přítomnosti čišel respekt.

„Uplynulo tolik let. O vaší sestře stále nejsou žádné zprávy?“ zeptal se Fabian svých šesti vnuků.

Šest synů z rodiny Quinnellových, patřící nejbohatšímu muži v Kingbourne, tvořilo skutečnou smetánku. Kdykoli se objevili na veřejnosti, každý z nich dokázal ve svých kruzích vyvolat pozdvižení.

Dnes však všichni vypadali sklesle a v očích se jim zračil nádech melancholie a touhy.

Tehdy ztratili svou sedmou sestru. V té době to bylo jen malé roztomilé a půvabné miminko. Neplakala a ani se nevztekala.

Uplynulo 18 let a oni po ní celou tu dobu pátrali. Poslední stopu ztratili v jedné malé horské vesnici. Netušili, jak se stala obětí obchodníků s lidmi.

„Dědečku, budeme hledat dál. Najdeme ji!“

V tu chvíli dovnitř vtrhl obtloustlý muž s dokumenty a zadýchaně vyhrkl: „Pane Quinnelli! Našli jsme slečnu Quinnellovou!“

Fabian, který byl vždy klidný, se okamžitě postavil. Ruce se mu mírně třásly.

„Kde je? Zařiďte, aby ji někdo okamžitě přivedl zpět!“ nařídil.

Muž mu podal dokumenty a řekl: „Je v Southdale. Přesné místo ještě ověřujeme.“

„Tak tedy vyrazte do Southdale!“ odvětil vzrušeně Fabian. „Připravte auto!“

…

Když byla Wynter vyhozena, slunce nad Southdale zrovna zapadalo. Nevrátila se na venkov. Místo toho se po dešti vrátila do svého bydliště.

Nacházelo se v poněkud nenápadné čtvrti. Když zaparkovala auto, někdo ji pozdravil: „Vítej zpět, Wynter.“

„Jsem zpět.“ Wynter se lehce usmála.

Prodavač ovoce jí podal jablko a řekl: „Půl měsíce jsem tě neviděl. Nikdo na mě nedával pozor. Kdykoli hraju šachy, třesou se mi ruce.“

V komunitě Harmony znali Wynter všichni. Někteří úředníci v důchodu si s ní rádi povídali, zatímco jim poskytovala konzultace.

Jejich zdánlivě obyčejný vzhled by neměl nikoho oklamat. Byli obklopeni tajemstvími, jako třeba ten šachista, který kdysi soutěžil na národní úrovni.

Co se týče ostatních, Wynter po jejich identitě nikdy nepátrala. Žila zde jen kvůli odpočinku.