„Šéfko, ty máš opravdu bystré oko! Hned připravím vše pro platbu od rodiny Yardwoodových!“

Wynteřin pohled zůstal lhostejný, když odpověděla: „Není kam spěchat. Nejdřív si půjdu lehnout a zítra to vyřeším.“

Kromě vydělávání peněz bylo Wynteřiným největším koníčkem léčení nejrůznějších komplikovaných nemocí.

Případy, jako byl ten od rodiny Yardwoodových, byly docela dobré. Popravdě řečeno, byla jediná, kdo mohl klidně čelit příjezdu Yardwoodových do Southville.

Když se teď rozhlédla kolem, všechny prestižní rodiny v Southville měly napilno. Dokonce i rodiny jako Yatesovi si narychlo budovaly kontakty, jen aby získaly pozvánku od rodiny Yardwoodových.

Zvěsti kolovaly dokonce i v kruzích běžných obyvatel, díky čemuž byl tento měsíc v Southville obzvlášť rušný.

Nejprve nejbohatší muž v Kingbourne hledal svou vnučku a teď sem přijela rodina Yardwoodových kvůli lékařským konzultacím.

Proslýchalo se, že v Southville se objevil legendární božský doktor, známý jako „Zázračný doktor“, což přimělo rodinu Yardwoodových k jejich návštěvě.

O tomto „Zázračném doktorovi“ kolovalo mnoho zvěstí, ale bylo těžké rozeznat pravdu od lži.

S pozvánkou od rodiny Yardwoodových by se tento „Zázračný doktor“ mohl skutečně objevit…

…

Následujícího dne se Wynter ve dvoře pro seniory opět probudila pozdě. Jako každý pracující člověk se jí za horkého rána nechtělo opouštět svůj svěží malý domek a měkkou postel.

Nicméně musela vydělávat peníze.

Poté, co si opláchla obličej, vyšla ven nenalíčená a jen s taškou. Vzala si sdílené kolo, aby se vyhnula zácpám během ranní dopravní špičky.

„Ahoj, Wynter. Vyrážíš ven?“

„Umm... Jo.“

Všichni, kolem kterých prošla, ji zdravili. Wynter si vzala párek v rohlíku, který jí podal Jacob. Bezstarostně jela dál. Během chvilky splynula s dopravním proudem.

O půl hodiny později se ve vyhlášeném hotelu Caesar v Southville hala a její okolí hemžily životem. Sjela se sem špičková auta z celého Southville.

V porovnání s nimi působila Wynter na kole obzvlášť nápadně.

Když dorazila, ještě než stihla zaparkovat, přistoupil k ní člen ochranky Micah, aby ji odehnal.

„Běž pryč. Odkud ses tu vzala, ty chudá studentko? Dneska nemáme pro veřejnost otevřeno,“ ohradil se Micah.

Wynter podepřela kolo jednou nohou a pohlédla mu do očí. Její tón byl klidný, když prohlásila: „Jsem tady, abych někoho zachránila.“

„Ty? Tady, abys někoho zachránila?“ Micah se rozesmál na celé kolo. „Tedy, holčičko, nejsi bůhvíjak stará, ale chlubit se umíš docela dobře.“

Wynter se na okamžik zamyslela, na telefonu otevřela stránku s pozvánkou a řekla: „Vyřiďte prosím lidem uvnitř, že Zázračný doktor přišel přijmout pozvání.“

„Zázračný doktor? To jsem pak taky božský doktor!“ Micah si ji opovržlivě změřil a utrousil: „Viděl jsem spoustu pozvánek, ale ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by ji ukazoval na telefonu jako ty...“

S těmito slovy na Wynter odmítavě mávl rukou a dodal: „Rychle zmiz. Nepřekážej tu v cestě.“

Jakmile to dořekl, Micah odešel a radostně otevřel dveře luxusního auta. Přivítal je slovy: „Paní Gibsonová, slečno Yatesová, konečně jste dorazily. Rychle to ohlásím uvnitř a nechám vám připravit čaj.“

Lidé uvnitř luxusního auta pouze přes okno přikývli a nijak neodpověděli. Micah byl však přesto potěšený, jako by právě dostal obrovské prémie.

Když luxusní auto projíždělo kolem, přes okénko se zdálo, že Yvette uvnitř Wynter poznala, a na její tváři se mihl náznak zaváhání.

Paní Gibsonová se zeptala: „Yvette, co se děje?“

Yvette se tiše zasmála a odpověděla: „Nic.“

Wynteřin pohled venku před autem zůstával lhostejný. Kráčela rázně a v koutku úst jí pohrával pobavený úsměv.

Nikdy by nečekala, že na někoho, kdo dokáže jedinou jehlou rozhodovat o životě a smrti, se budou lidé dívat takhle svrchu.

Bylo to tak, ti, kteří přišli o postavení a vliv, pak často čelili ponižování. Wynter lehce pozvedla koutky úst.

Wynter věřila, že léčba nemoci závisí na osudu, a proto nechtěla léčit ty, kteří hledali pouze osobní prospěch.

Dnes se této konzultaci vyhne.

Wynter vytáhla telefon a chystala se odeslat zprávu o odmítnutí.

Z druhé strany silnice se najednou ozval výkřik.

„Ach ne, někdo tu omdlel!“

V mžiku se k místu seběhlo mnoho lidí.

„Můj bože! Vždyť je to dítě!“

„Je v obličeji hrozně bledý...“

Když Wynter uslyšela ten rozruch, nezaváhala. Zastavila kolo a rychlým krokem zamířila k davu.

Malému chlapci ležícímu na zemi byly sotva tři nebo čtyři roky. Čelo měl úplně mokré, jako by se hodně zpotil.

Někdo popadl člověka v bílém plášti a vyhrkl: „Mladý muži, vy jste přece doktor, že? Rychle to dítě zachraňte!“

„Ne, to nemůžu, paní. Není tu jeho rodina a já si netroufám iniciativně zasáhnout.“ Člověk v bílém plášti zavrtěl hlavou a dal najevo své opovržení. „Kromě toho neléčím jen tak někoho.“

Když to Wynter viděla, přímo se prodrala davem. Její hlas zněl jasně a tón měla nanejvýš profesionální, když prohlásila: „Prosím, ustupte. Udržujte průchodné dýchací cesty. Pacient potřebuje přísun vzduchu, aby se ochladil.“

Možná to bylo její nezpochybnitelnou přítomností, ale přihlížející, když uslyšeli její slova, k údivu všech o jejích slovech vůbec nepochybovali.

Když si Wynter dřepla, natáhla prsty ke krku dítěte.

Nedaleko stojící žena, Patricia, znejistěla a zeptala se: „Holčičko, jsi dost mladá. Zvládneš to?“