Luke, který se vždy díval na obyčejné lidi spatra, si vůbec neuvědomil, že když Wynter zvedla zrak, její výraz se změnil.

Měla v něm průbojnost, aroganci a dravost!

Nonšalantně si pohrávala s bonbonem, a pak, pouhým cvrknutím prstů!

Prásk! Lukeovi se podlomila kolena a on se skácel k zemi.

„Ach!“ Pronikavá bolest mu okamžitě zkřivila tvář do grimasy.

Luke se vzpouzel a snažil se vstát, ale zjistil, že celé jeho tělo jako by zamrzlo.

Nemohl mluvit ani pohnout rukama. Připadal si, jako by mu někdo udělal akupunkturu.

Wynter k němu ležérně přistoupila a klidným hlasem pronesla: „Jako student medicíny nezvládáš ani základní vyšetření čichem a dotazováním. A přesto si dovoluješ stanovovat diagnózu. Titul lékaře neslouží k povyšování se, ale k záchraně životů. Tvé lékařské dovednosti jsou nedostatečné a tvá lékařská etika je na tom ještě hůř. Dnes přijímám tvé pokleknutí jako symbol, beru to jako úklid jménem tvého mistra.“

„Ty!“ Lukeovy oči se naplnily nenávistí.

Wynter se naklonila těsně k jeho uchu a ztišila hlas. „Vzhledem k tomu, že máš tak hroší kůži, hodina nebo dvě klečení na ulici ti neuškodí.“

„Cos mi to udělala?“ zařval Luke. „Zavolám policii. Někdo mě napadl!“

Pobaveně se zasmála a odvětila: „Kdo to dosvědčí? Pane Johnsone, poklekl jste dobrovolně. Já vás nenutila.“

„Přesně tak. Dobře ti tak!“

Přihlížející pocítili zadostiučinění.

„Ta mladá dívka ti nic neudělala. Přestaň se na ni snažit něco hodit!“

Původně to byl přece Luke, kdo na začátku nepomohl. Když Wynter malého chlapce zachraňovala, posmíval se jí.

Říkal věci jako „vy lidé z nižší třídy“, což bylo nestydaté, a odmítl se omluvit. Opravdu si nezasloužil být studentem medicíny!

Luke si vážně myslel, že se s nimi dá snadno zametat! Dokonce se pokusil Wynter falešně obvinit!

Skupinka starších žen pokřikovala: „Vidíte! Student medicíny z Lékařské univerzity Nejsvětějšího srdce, který se v medicíně pořádně nevyzná, musel na kolenou prosit o omluvu!“

„V-vy jedni!“ Lukeova tvář zrudla, cítil se ponížený.

Bylo lepší nezahrávat si s horlivými staršími ženami ve čtvrti Sunrise.

Ještě před chvílí Luke arogantně křičel, aniž by uvážil, kde se nachází.

Čím více lidí na ulici bylo, tím hlouběji schovával hlavu do dlaní. Luke si přál, aby se do země propadl, bál se, že by ho někdo mohl poznat.

Jeho pohled na Wynter byl čím dál zlověstnější!

Vzhledem k tomu, že se oba pohybovali v lékařském oboru, tahle mladá praktikantka tradiční medicíny to daleko nedotáhne. Luke si přísahal, že až na tuhle holku narazí příště, dá jí lekci!

Wynter se na něj už nepodívala. Kdyby nějaké příště vůbec bylo, nevadilo by jí obětovat trochu času, aby mu zlomila nohy.

Mnoho starších lidí chtělo na Wynter získat kontakt. Poté, co byli svědky její techniky s jehlami a úžasných dovedností, všichni s ní chtěli zůstat ve spojení.

Wynter souhlasila a postupně si naskenovala jejich kódy.

Patricia nadšeně prohlásila: „Mladá dámo, tvoje práce s jehlami byla úžasná. Věnuje se u vás v rodině někdo tradiční medicíně?“

Když si Wynter vzpomněla na svou babičku, která jako jediná z rodiny Yatesových na ni byla hodná, vymyslela bezpečné vysvětlení a řekla: „Ano, moje babička studovala tradiční medicínu a otevřela si zdravotní středisko.“

„Není divu. Až přijde čas, doporučím vaší rodině nějaké klienty!“

„Jistě, děkuji,“ odpověděla Wynter zdvořile. Vůbec se nechovala povýšeně jako onen „Zázračný doktor“, o kterém si povídalo celé město.

Od začátku až do konce to ošetřený malý chlapec tiše sledoval opodál, v očích se mu roztomile jiskřilo.

Teprve když Wynter skončila, sklopila k němu zrak. „Ještě se ti točí hlava?“

Malý chlapec jménem Anthony zavrtěl hlavou a vzhlédl k Wynter. „Slečno, děkuji, že jste mě zachránila. Kdybyste tu dnes nebyla, možná bych to nepřežil.“

Anthonyho hlásek byl sladký, jeho oči neobyčejně velké a jeho tvář světlá a půvabná. Během poděkování dokonce sklonil své drobné tělíčko k úkloně.

„Ty se jmenuješ Anthony?“ Wynter zvedla obočí. „Kde máš rodinu?“

„Jsou všichni vevnitř,“ odpověděl Anthony a ukázal za sebe.

Hotel Caesar rozhodně nebylo místo, kam by měli přístup obyčejní lidé...