Jak ten muž vypadal, Wynter neviděla. Jako studentka medicíny měla velmi bystrý čich na vůni léčivých bylin. V okamžiku, kdy se okénko auta stáhlo, ucítila slabou bylinnou vůni.

Wynter měla do detailu nastudovanou „Shaunovu klasiku léčivých bylin“ a věděla, že lidé trpící chronickými chorobami mohou být citliví na světlo.

Vincent naléhal: „Mladý pane Anthony, chcete se nejprve setkat se šéfem?“

Anthony se nechal vyrušit a řekl Wynter: „Slečno, počkejte tu na mě. Nikam nechoďte, ano? Hned se vrátím.“

Wynter přikývla a Anthony se rozběhl k autu.

Vincent, který tam zůstal, jí podal kartu a řekl: „Děkujeme slečně Quinnellové za záchranu našeho mladého pána. Toto je malá pozornost jako projev vděku. Prosím, přijměte to.“

„Víte, že se jmenuji Quinnellová? To znamená, že mě znáte.“ Wynter se laškovně usmála a v očích jí zableskla šibalství. „Nezdá se, že byste mi chtěl poděkovat. Spíš to vypadá, že si ode mě chvatně snažíte udržet odstup.“

Vincent poklepal konečky prstů a řekl: „Slečno Quinnellová, to jste špatně pochopila.“

„Na tom nezáleží.“ Přejela pohledem k Anthonymu. „Řekněte mu pak, že jsem odešla.“

S těmi slovy vstala ze schodů a nedala najevo žádný úmysl se ohlédnout.

Vincent si s úlevou oddychl. Bál se, že by se ta falešná mladá dáma vyhozená rodinou Yatesových na jejich mladého pána nalepila.

V doznívajícím soumraku měla Wynter, držící černou tašku, své tmavé vlasy elegantně sepnuté dřevěnou jehlicí. Zalitá zapadajícím sluncem, její odchod byl svižný a zároveň nádherný.

Uvnitř vozu Maybach Dalton naklonil hlavu a zachytil z tohoto výjevu jen letmý záblesk. Dotkl se Anthonyho hlavy a v jeho hlase zazněl náznak pobavení. „To je ten člověk, co tě zachránil?“

„Kde?“ Anthony se rovně posadil, než zpanikařil. „Proč odešla? Vincente!“

Vincent přistoupil a uklonil se. „Mladý pane Anthony.“

„Ještě jsem od slečny nedostal ani kontaktní údaje a ona mi slíbila, že na mě počká.“ Anthonyho oči potemněly a jeho tón zledovatěl. „To ty jsi ji odehnal?“

Vincent se celý roztřásl. „Mladý pane Anthony...“

V celém městě Kingbourne se nikdo neodvážil tohoto malého pána vyprovokovat.

Anthony se od ostatních dětí lišil. Ačkoli mu byly teprve čtyři roky, byl neuvěřitelně mazaný, zběhlý v přetvářce a měl chladné vystupování.

Až na chvíle, kdy byl nablízku šéf; tehdy Anthony poslušně plnil příkazy.

Jindy se ho báli i jejich podřízení.

K nikomu si nenechal nikoho blíž k tělu.

Takže když se Anthony před chvílí takhle choval k Wynter, Vincenta to upřímně překvapilo.

Ale s ohledem na své povinnosti to Vincent přiznal a s úklonou vysvětloval své důvody. „Mladý pane Anthony, tahle mladá dáma má špatnou pověst. Bál jsem se, že by mohla mít s vámi nějaké postranní úmysly, a tak...“

„Slečna mě vůbec nezná. Jaké by mohla mít úmysly?“ Anthonyho chlad se vystupňoval. „Nepostaral ses o mě pořádně a já omdlel u silnice. Dostal jsem náhlý úžeh. Kdyby nebylo slečny, i kdyby mě neunesli zlí lidé, možná bych na té cestě zemřel. Ty...“

„Anthony Yarwoode.“ Dalton na zadním sedadle přerušil chlapcova slova. Seděl tam, jeho černý oblek, zdánlivě ušitý přímo jemu na míru, nenesl jedinou vrásku. Na zápěstí mu visela šňůrka zářivě červených korálků, které vyzařovaly auru chladné elegance. „Nemluv nesmysly.“

Anthony věděl, že se jeho třetí bratr zlobí. Jinak by ho neoslovil celým jménem. Anthonyho malá ústa se sevřela. Vrhl se Daltonovi do náruče a tlumeně zalkal: „Daltone, já si pro sebe konečně našel švagrovou. A teď je to všechno pryč. Slečna už mě asi nemá ráda.“

A to i přesto, že se předtím k Wynter choval ze všech sil co nejlépe.

Dalton dlouze povzdechl. Prsty pozvedl Anthonyho malou tvář a pronesl: „Moje celoživotní záležitosti nevyžadují tvé obavy. Rozumíš?“

Když Dalton domluvil, pohlédl na řidiče a dal mu znamení, aby nastartoval.

Zpětné zrcátko postupně odhalilo úchvatnou tvář. Ostrý nos, bledá pleť, světlé rty s nádechem nemoci a elegantní vystupování – kdo jiný by to mohl být než Dalton Yarwood, generální ředitel společnosti Yarwood Corporation?