Rosaline POV

„Dám vám pár minut, abyste si to promyslela a rozhodla se znovu,“ řekla lékařka a podívala se na mě.

Zhluboka jsem se nadechla a zírala na monitor. Černošedý obraz se hýbal; uprostřed byla malinká, přesto zřetelná tečka.

„Tluče?“ zeptala jsem se a polkla. Svaly se mi napínaly s každou ubíhající vteřinou.

„Ano, tluče. Má srdeční tep,“ zamumlala lékařka a já sklopila zrak. Před očima mi jako blesk proběhly obrazy všeho mezi Dominicem a mnou – každé naše setkání, včetně té noci, kdy jsme se jeden druhému poddali. Oba jsme byli opilí a způsob, jakým jsme to naplnili... „Ach,“ zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Tohle bylo moje dítě. Ale tohle dítě bylo výsledkem jeho zrady. Cokoli, co mezi námi bylo, nebyla jen smlouva, ale čirá pomsta Kellenovi.

„Tohle dítě je vaše, Rosaline,“ řekla lékařka. „Vy jste matka.“ Zadívala se na mě a jemně mě pohladila po břiše. Jediná slza mi stekla po tváři, když jsem si vzpomněla, co pro mě znamenala matka. Maminka mi vždycky chyběla, a po tátově smrti ještě víc.

Ztratila jsem všechny.

„Nechci to udělat,“ rozhodla jsem se, protože jsem nechtěla přijít o další život. „Chci si to dítě nechat,“ řekla jsem a posadila se na lůžko. Lékařka se usmála, podívala se na mě a přikývla.

„Jste velmi mladá, Rosaline, a vaše tělo je slabé. Předepíšu vám léky, které budete muset denně užívat,“ řekla a já tiše přikývla, utírajíc si slzy.

„Už bych měla jít,“ zamumlala jsem a slezla z lůžka.

Když jsem se vrátila domů, lehla jsem si na postel. Rozvodové papíry, nebo spíše papíry o ukončení smlouvy, na mě zíraly. Poslal je zpět nepodepsané a poslal mi i vzkaz. Neměla jsem odvahu číst vzkazy. Ne, když ve mně bylo jeho dítě a já od něj zoufale toužila být pryč, a přesto jsem prahla po objetí.

Ale prsty mě svrběly, abych se naklonila a ten vzkaz vzala. Nevěděla jsem, co do něj napsal. Zprudka jsem se nadechla, popadla papír a otevřela ho.

Nejprve jsem si všimla jeho bídného rukopisu, který se tak nějak podobal písmu doktorů.

‚Moje drahá Roseline,‘

Nervózně jsem zamrkala a dopis okamžitě zavřela. První slovo od něj a už jsem se cítila slabá. Jeho jméno vedle mého jména bylo vždy mou slabinou. Představy jeho přítomnosti, jak mě tenkrát zdobí všemi těmi zvrhlými šperky, najednou vyvolaly v mé mysli zmatek.

Posadila jsem se.

Znovu jsem vzkaz otevřela a sebrala veškerou odvahu ke čtení.

‚Moje drahá Rosaline,

vím, že jsi rozrušená, nebo spíše na mě naštvaná. Vím, že jsem tě neměl zatahovat mezi sebe a Kellena. Ale to nikdy nebylo v plánu. Jen jsem chtěl, aby Kellen trpěl. V den, kdy jsme se potkali, myslím tím, když jsi do mě vrazila a pak mě požádala o ruku. Právě tehdy jsem se rozhodl si tě vzít. Ublížit ti v plánu nebylo, přísahám. Prosím, prosím, vrať se. Chybíš mi. Potřebuju tě. Bez tebe mě zrazuje vlastní tělo; požírá mě to. Potřebuju tě, Roseline. Prosím, přijď a vrať mi můj dech.‘

Zmačkala jsem vzkaz a odhodila ho od sebe. Po tvářích mi tekly čerstvé slzy a já zatnula čelist. Už nikdy bych se k němu nepřiblížila, nikdy.

Ale to dítě možná bude potřebovat teplo svého otce. Možná mi chyběl právě kvůli jeho přítomnosti uvnitř mě. Zradil mě, dny mě využíval, šukal mě všemi možnými způsoby; nikdy bych se k němu nevrátila.

Najednou mi zazvonil telefon a já se podívala na ID volajícího: ‚Dominic Martinez.‘

Bylo po jedenácté v noci a já to nechtěla zvednout. Odmítla jsem hovor a pak na mě najednou vyskočila zpráva. Z nějakých zřejmých důvodů jsem se nemohla ubránit tomu, abych si ji přečetla.

‚Tak moc mi chybíš, Rose. Tak zoufale tě potřebuju. Moje tělo po tobě prahne. Umřu. Nemůžu ani jít domů a spát ve své posteli.‘

Tiše jsem polkla a odstrčila telefon. Zavřela jsem oči a snažila se znovu usnout, ale najednou mnou trhlo zatroubení auta.

Okamžitě jsem vstala a rozběhla se k oknu. Ve chvíli, kdy jsem si všimla Dominicova Maybachu, se mi rozbušilo srdce. Byl tady. Byl přímo tady, u mého domu.

Co mám kčertu teď dělat?

Pípnutí další zprávy mě donutilo běžet k telefonu a okamžitě jsem ji otevřela.

‚Jsem před tvým domem, zlato; prosím, prosím, mluv se mnou,‘

Zhluboka jsem se nadechla a zmateně si schovala tvář do dlaní. Nemohla jsem se s ním setkat, ne když jsem měla v děloze jeho dítě. Vždyť mě zradil, proboha.

‚Prosím.‘ Objevila se další zpráva a já si skousla ret. Moje nohy mě také začaly zrazovat, když zamířily ke dveřím a sešly ze schodů. Po tátově smrti se většina personálu zredukovala, hlavně lidé, kteří tam byli výhradně pro něj. Všichni chodí spát kolem desáté večer, takže nikdo neví, že sem přijel.

Snažila jsem se být co nejtišší. I když to byl můj vlastní domov, pořád jsem nechtěla žádné kontroverze. Náš vztah byl už měsíc středem pozornosti médií. Nejdřív jsem zrušila zasnoubení s Kellenem, pak jsem si urychleně vzala Dominica a odešla z jeho domu. Naštěstí nikdo nevěděl, že máme šestiměsíční smluvní manželství a že už po jednom měsíci jsem se s ním chtěla rozvést.

Došla jsem ke dveřím, nenápadně stiskla kliku a pootevřela je. Můj pohled padl na Dominica. Byly to víc než dva týdny, co jsem ho viděla naposledy.

„Co tady kčertu děláš?“ zeptala jsem se, když jsem se podívala na jeho loket opřený o horní rám dveří a jak se naklání dopředu. Vlasy mu padaly do čela; oči vypadaly zarudle i přes slabé světlo. Hluk hmyzu ze zahrady byl hlasitý.

„Miluju tě,“ řekl znovu a já si všimla chrapotu v jeho hlase. Polkl.

„Ty jsi opilý?“ nemohla jsem se nezeptat a on najednou trochu zavrávoral, a já se ho okamžitě pokusila chytit. Byl šíleně těžký.

„Prosím, prosím, nech mě spát s tebou. Umřu, Rose, kurva umřu. Moje léky nezabírají,“ zamumlal svým opilým hlasem a já ho okamžitě utišila.

„Pššt, personál spí,“

„Dobře, pššt, rozumím. Ale prosím, zlato, prosím, jen jednou,“ skoro prosil a položil mi ruku kolem ramen. Poté, co jsem ho vtáhla dovnitř, jsem za ním zavřela dveře.

Měl na sobě černý oblek se sakem přes bílou košili.

„Musíme jít nahoru,“ řekla jsem. Věděla jsem, že dělám chybu. Sice jsem ho nenáviděla, ale nechtěla jsem, aby zemřel při autonehodě, když bude řídit v opilosti.

A to bylo naposledy, co ho vidím – chtěla jsem tomu věřit. Jakmile vystřízliví, vyhodím ho z pokoje, ze svého domu i ze svého života na zbytek života.

Pomalu stoupal do schodů a oba jsme došli do mého pokoje. Otevřela jsem dveře, pustila ho dovnitř a on se najednou usmál.

„Konečně, moje maličká je tady,“ řekl a já se při slově, které mohlo znamenat i dítě, zachvěla. Na vteřinu jsem se lekla, že o tom dítěti ví. Nikdy se o něm nesměl dozvědět. Kdyby to někdy zjistil, nenechal by mě odejít ze svého života.

Pomohla jsem mu sednout si na postel a on se svalil dozadu. Klekla jsem si před něj, chytla ho za boty a začala je rozvazovat. Najednou se zhluboka nadechl a posadil se.

„Pojď sem ke mně, Rose,“ řekl, popadl mě za ruku a přiměl mě kleknout si vedle něj. Naklonil se, rychle si zzul boty a podíval se na mě.

Jeho šedé oči se mi zadívaly do mých a na okamžik jsem měla pocit, jako by si mě přivolal. „Co chceš, Rose? Řekni mi, co tě přiměje mi odpustit. Stačí říct, udělám cokoli budeš chtít. Víš, že se od tebe nedokážu držet dál, ne poté, co vím, co ve mně dokážeš vyvolat. Tohle k nikomu necítím, Rose, k nikomu,“ promluvil lehce zlomeným hlasem a já zavrtěla hlavou.

„Dala jsem sebe na první místo, Dominicu. Měl jsi svou šanci a moc dobře jsi ji zničil,“ řekla jsem. Polkl, přikývl a najednou kolem mě ovinul paže a donutil mě sednout si mu na klín, nohy roztažené a kolena přitisknutá po obou stranách jeho pasu.

„Ale co moje potřeby? Víš, že jsi to ty, kdo mě dokáže uspokojit, zkrotit a dělat se mnou divy,“ jeho hlas klesl do hloubky a já si skousla rty.

„Dominicu, to je špatně.“ Cítila jsem, jak mi jeho ruka tiskne pas a jemně si mě přitahuje blíž k sobě. Hruď se mi přitiskla k jeho a všimla jsem si, jak nasává mou vůni. Trochu jsem se zachvěla, když jeho pohled klesl k mým rtům. „Řekni mi, mám zemřít? Protože po tobě nesnesu ve své posteli žádnou ženu. Nechci cítit nikoho jiného kromě tebe. Zkoušel jsem se předávkovat léky, ale nepomáhá to. Jsou to týdny, a tímto tempem skončím v blázinci,“ zašeptal mi do ucha a já polkla a nervózně zamrkala.

To se nemělo stát. Nebylo to to, co jsem chtěla udělat, a neměli bychom to dělat, ne teď, ani nikdy jindy.

„Je to jen sex, Dominicu. Každá žena má kundu a spousta z nich by ti ji s radostí nabídla,“ dokázala jsem ze sebe dostat navzdory reakci mého těla, které mě zrazovalo. Moje nitro vlhlo, když přišlo do kontaktu s jeho stehny, a věděla jsem, že jeho pták teď zduřuje.

„Ale já potřebuju tu tvou; potřebuju tvou vůni, tvé sténání, tvé chvění, celé tvé já,“ řekl a já pomalu zavrtěla hlavou.