*Rory*

Neutíkali jsme – alespoň ne hned.

Zvuk klíče otáčejícího se v zámku byl tichý, téměř váhavý. Ale to úplně stačilo. Tělo mi ztuhlo, srdce mi bušilo do žeber, jako by chtělo prorazit kost. Mattův pohled se střetl s mým, oči měl doširoka rozevřené a naléhavé.

„Počkej, ještě chvíli,“ sykl.

Pevně jsem tiskla Edenin deník k hrudi, kůže mě hřála od rukou, od jejích slov. Malý prostor, který jsme s