*Rory*

První, co jsem cítila, byla bolest.

Ne ostrá, ne okamžitá. Hlubší. Byla to bolest, co žije v morku kostí. V duši. Druh bolesti, který nekřičí, ale hučí – hluboce a nepřetržitě – jako dozvuk něčeho, co mě mělo zabít, ale nezabilo.

Zamrkala jsem. Jednou. Podruhé.

Objevil se mi před očima strop – dřevěný, v rohu popraskaný, svažující se dolů, jako bychom byli někde pod střechou. Ležela jsem po