*Rory*

Durnham k nám ani tak nekráčel, jako spíš klouzal, jako by se jeho boty vlastně nikdy nedotkly kamene. Klíč v jeho ruce se líně pohupoval a při každém zhoupnutí se zaleskl temně popelavý kov.

„Dokonalé načasování,“ řekl, jako bychom si tu schůzku domluvili. Jeho hlas byl samý příjemný povrch, jako jezero, ve kterém byste se mohli utopit, aniž byste zčeřili hladinu.

Neodpověděla jsem. Žalude