*Xander*

Ústí jeskyně zelo dokořán jako chřtán čekající, až nás spolkne zaživa.

Stáli jsme na okraji o chvíli déle, než bylo nutné, a všichni jsme naslouchali tichu, které se zevnitř dralo ven. Dokonce i les venku jako by ztichl, jako by nechtěl mít nic společného s tím, co žilo pod zemí.

Azrien se mi v koutku mysli naježil, srst zježenou, drápy neklidně přecházely.

*Kámen,* zavrčel. *Špatný kámen