Rory

Akademie vůbec nevypadala jako to místo, které jsme opustili.

Tyčila se v šeru jako pouhá slupka sebe sama, kámen zčernalý kouřem a okna roztříštěná do zubatých tvarů. Prapory, které kdysi hrdě visely podél vchodu, byly strženy, zbyly z nich jen cáry třepotající se ve větru. Tráva se protlačila prasklinami v kamenném chodníku, jako by si to místo začala brát zpět sama země.

Zastavila jsem se