*Rory*

Obloha by neměla krvácet.

To byla první myšlenka, která mě zasáhla, když mraky prořízlo světlo – tenké, spalující žíly, jež se rozšiřovaly po obzoru, jako by se trhal sám svět. Vzduch bzučel energií tak těžkou, že mě z ní bolely kosti. Každý nádech chutnal po kovu a popelu.

Stáhli jsme se na vnitřní nádvoří, nebo spíš do toho, co z něj zbylo. Kdysi hladký kámen byl zrytý stopami po drápech,