V Trumanově mysli byla Rachel vždycky tak čistá a nevinná, skoro jako bohyně z nějakého fantasy seriálu, nedotčená nepořádkem skutečného světa.

Ale teď byla celá od špíny, ječela z plných plic, vlasy měla zacuchané – naprostá troska, dokonce ještě horší než ty šílené ženské v televizních dramatech.

Neubránil se náhlému pocitu odporu.

„Trumane, pomoz mi. Je tu brouk,“ křičela Rachel.

Rachel neměla