Křišťálový lustr v soukromém salonku prořezával vzduch svým mrazivým světlem, každá ploska ostrá jako zmrzlá čepel, a tříštil sarkasmus, který stále ulpíval na Racheliných rtech, do střepů chladného světla.

Její konečky prstů přejížděly po struktuře kožené opěrky pohovky, chlad se jí vkrádal do kostí, ale nedokázal smýt sarkasmus mihotající se v jejích očích.

"Katherine, nebojíš se, že nás tu někd