Katheřinin hlas byl tichý a jemný, když se zeptala: „Nechceš jít na chvíli dál?“

Její slova se k němu snesla jako jemná vůně květin na večerním vánku a zasáhla Josephovo srdce něžným záchvěvem.

Shlédl na ni, jak se mu opírá o rameno. Měsíční světlo se jí rozlévalo po tváři zrůžovělé od vína a její řasy jako by vrhaly drobné stíny připomínající vějířky. Dokonce i její obezřetný tón jako by se rozpl