Pohled Bailey

Dlouhou vteřinu jsem zírala na displej telefonu, protože jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Už dávno jsem zapomněla, že jsem si podala přihlášku, myslela jsem si, že je nemožné se tam dostat.

„Gratulujeme, Bailey…“

Srdce mi poskočilo a pak znovu. Pak jsem ze sebe vydala ten nejhlasitější jekot v životě.

Skoro jsem se sama lekla, jak pronikavě to znělo.

„Panebože! Panebože! Panebože!“