Pohled Kaleba

Ležel jsem na betonu, tvář přitisknutou k hrubému povrchu. Nehýbal jsem se a ani se nepokoušel mrknout. Věděl jsem, že kdybych vydal hlásku, nebo jen pohnul prstem,

Ethan by poznal, že ve mně stále zbyla jiskra života. Vrátil by se, aby ji zašlápl.

"Jdeme," rozlehl se Ethanův hlas. Znělo to vzdáleně, jako by mluvil z konce dlouhého tunelu.

"Je vyřízenej. Nevydrží ani hodinu."

Slyšel