Pohled Abela

Seděl jsem v sametovém křesle a prsty se mi třásly vztekem tak chladným, až mi připadalo, že mi v žilách koluje led.

Dveře s vrzáním povolily. Neotočil jsem se. Ten těžký, rytmický dusot těch drahých kožených bot bych poznal kdekoliv.

Brown vešel a vypadal při tom do puntíku jako padlý král hroutící se říše. Nepozdravil mě, ani se neomluvil za ty tři roky mlčení. Jen sáhl do stříbrné