Sharon

Kael k sobě přitáhl židli od jiného stolu, jako by mu celá jídelna patřila, a pak se zhroutil na sedadlo vedle mě s takovou dávkou uvolněnosti, až jsem z toho sama znejistěla a ztuhla.

A co víc, jeho pach lákal každé vlákno mého těla. Voněl jako les po dešti – po mokrém borovicovém jehličí a studeném kameni – a pod tím vším se skrývalo něco temnějšího. Ta vůně na mně ulpívala už od chvíle,