Při Eliině otázce se lžíce v Rianině ruce zastavila ve vzduchu.

Následovalo okamžité ticho – husté, nepochybné.

Protože nikdo neodpovídal hned, Eli se ošila na židli, najednou si nejistá sama sebou. „Většinou mi dává vědět,“ dodala tiše. „Ale od rána mi neposlala ani jedinou zprávu.“ Její hlas nebyl panovačný. Nebyla v něm panika. Jen zmatek. Chtěla to jen vědět – tak proč se na ni všichni takhle