Odpolední vzduch působil o poznání lehčeji v momentě, kdy vyšli ze soudní budovy.

Žádné další blesky fotoaparátů. Žádný další šepot plný odsouzení. Jen tichý rytmus jejich kroků, jak se blížili k autu – už kráčeli pomaleji, klidněji... s úlevou.

Eli šla vedle Althey.

Moc toho neřekla.

Ale tentokrát to nebylo proto, že by v sobě něco dusila. Bylo to proto, že pociťovala něco nového – něco neznámého