Iris

Nevím, jak dlouho vzlykám. Když váš svět končí, čas ztrácí smysl.

Nakonec mi dojdou slzy. Hlas mi ochraptí. Vzlyky se změní ve škytání a pak utichnou.

Ale bolest nemizí. Pokud něco, tak jen zesiluje. Usazuje se mi v kostech jako jed.

„Je to idiot,“ řekne Alaric tiše. „Provinilý, sebeobětující se idiot.“

„On odjíždí.“ Můj hlas je dutý. „On mě opravdu opouští.“

„Ne, pokud ho budu moci zastavit